Co přinesly eurovolby

Volby do evropského parlamentu poznamenala v České republice malá volební účast, i tak lze z jejich výsledků pár zajimavostí vyčíst.

Předně je třeba říct, že v ČR nám pomalu ale jistě zanikají velké politické strany. Ty tam jsou doby, kdy vítěz voleb získal přes třicet procent hlasů. Fakt, že vítězná strana obdržela jen něco málo přes šestnáct procent, je toho jasným důkazem. Vidím v tom obecné společenské zklamání politikou. Lidé buď k volbám nejdou vůbec, nebo zkouší různé alternativy.

Dalším zajímavým fenoménem je vítězství proevropských stran, ačkoliv většině lidí se podle průzkumů současná podoba unie nelíbí. Tady bych souhlasil s Jaromírem Volkem, že tito lidé nejspíš hlasovali nohama a k volbám vůbec nešli. Příčiny vidím dvě. Buď je dění v EU nezajímá a ani nemají zájem mu rozumět, nebo o unii nějaké povědomí mají, ale na politcké scéně nevidí nikoho, s kým by se identifikovali, popřípadě nemají pocit, že by volby do europarlamentu mohly něco změnit.

Co mě rovněž zaujalo, byl neúspěch Tomia Okamury a jeho Úsvitu. Jako jediný významný hráč vytáhl přistehovaleckou kartu, která na západ od nás vynesla k úspěchu britský UKIP nebo francouzskou Národní frontu. Zdá se, že příliv cizinců lidi v ČR zatím příliš netrápí. Nicméně Tomio Okamura tvrdí, že za pět let bude vše jinak. No uvidíme, jestli tou dobou tu nějaký Úsvit ještě bude.

Začneme-li se podrobněji zaobírat výsledky jednotlivých uskupení, tak jako úspěšné tyto volby mohou vnímat zejména tři strany. Na prvním místě TOP09. Na rozdíl od ANO a ČSSD se jim povedlo dostat voliče k volebním urnám, tento úspěch zejména přičítám výběru kandidátů. ODS si musí rvát vlasy, že ze strany vyštvali tak populárního politika, jakým stále je Jiří Pospíšil. Byli to podle mě právě bývalí voliči ODS, kteří topce málem vyhráli volby.

Další úspěšnou stranou je KDU-ČSL. Lidovci mají jak známo poměrně ukázněnou voličskou základnu, tu mají samozřejmě i komunisté, nicméně se dalo čekat, že k evropským volbám se tolik nepohrnou. V tomto mají lidovci určitě výhodu. Jejich voliči jsou více proevropští a mají tak větší motivaci k volbám dojít. V kombinaci s nízkou volební účastí to znamená velmi slušný výsledek.

Pak tu jsou Svobodní, pro které jsou to první volby, ve kterých se přehoupli přes pětiprocentní hranici. Přestože je tenokrát přišlo volit o třetinu méně lidí než do poslanecké sněmovny, díky nízké volební účasti to stačilo na jedno křeslo v Evropském parlamentu (EP). Tady bych se rád trochu pozastavil, jelikož jsem je volil. Po oznámení výsledků se totiž mezi diskutéry na internetu objevilo mnoho podle mě zcela lichých názorů. Rád bych dva základní uvedl na pravou mírou. Za prvé není pravda, že Svobodní kandidovali do EP pro peníze ze státního příspěvku. Svobodní utratili za kampaň více než pět milionů a tak jim příspěvek od státu za hlasy nepokryje ani polovinu nákladů. Za druhé není pravda, že Petr Mach kandidoval do EP proto, aby si mohl užívat poslancký plat a v EP se jen poflakoval. Už před volbami avizoval, že do Bruselu na jednání výborů jezdit nechce, jelikož se stejně hlasuje ve Štrasburku, který je blíž. Kdyby mu šlo o korýtko a o peníze, tak by se přece choval jinak. Za funkce ve výborech jsou jak známo peníze navíc. Navíc ušetří evropským daňovým poplatníkům další peníze za náhrady na cestování, ubytování, diety apod. Navíc se v EP nehodlá rozhodně flákat. Jak známo evropští poslanci nemají zákonodárnou iniciativu, pouze hlasují o tom, co jim Evropská komise předloží. K tomu Petru Machovi bohatě stačí dojíždět na zasedání do Štrasburku. To, že si krom angažmá v Evropě hodlá udržet, i když omezeně, svoji současnou práci a neztratit tak kontakt s domácím prostředím a realitou, beru spíš jako pozitivum.

Pak tu jsou ti méně úspěšní. Na prvním místě je tu ANO, které sice těsně vyhrálo, nicméně předvolební průzkumy jim slibovaly mnohem výraznější úspěch. Koneckonců bylo zajímavé sledovat prohlášení Andreje Babiše. Nejdřív silácké řeči, že by v případě vítězství měli mít nárok na eurokomisaře. Pak uvěřil průzkumu vlastních novin, podle kterého vyhrála topka, trochu zkrotl a připustil, že Luděk Niedermayer by taky nemusel být špatný. Nakonec z toho sice bylo víězství, i když poněku rozpačité. Kampaň do EP nebyla zdaleka tak promyšlená a kvalitní jako ta do sněmovny. Krom Pavla Teličky nebyla na kandidátce žádná zajímavá osobnost.

Dále ČSSD. Tato strana stále pokračuje v sestupné tendenci. Nedokázala oslovit voliče, výběr Jana Kellera jako lídra kandidátky taky nebyl podle mě úplně šťastný, a tak je z toho jen třetí místo. Zdá se, že nevýrazný lídr Sobotka přináší i nevýrazné výsledky, jestli s tím ČSSD nezačne něco dělat, potká ji brzy osud dalšího poraženého.

Tím je ODS. Osobně si nejsem jist, kdo tuto stranu ještě volí. Roli nejsilnější strany na pravici převzala topka, ke které utekla většina víceméně proevropských voličů. Ti euroskeptičtí částěčně dezertovali ke Svobodným, kteří v tomto ohledu působí mnohem autentičtěji. Nevýrazný lídr Jan Zahradil, nevhodně zvolené téma, to vše přispělo k tomu, že ODS se stále více blíží k sestupovým vodám.

Neúspěch komunistů jsem už nakousl výše, jen dodám, že mne fascinuje, že po té ostudě, jakou si pan Ransdorf v Bruselu uřízl, ho voliči KSČM vykroužkovali na druhé místo. Je vidět, že voliče komunistů dění v Evropě asi moc nezajímá.

Pak tu jsou Piráti, kteří zůstali těsně pod pěti procenty. Velká smůla pro ně. Myslím, že tady tak trochu narazili na limity vlastní kampaně. Kampaň na internetu je sice úžasně levná, ale voličský potenciál mladých internetových uživatelů není nevyčerpatelný. Pokud v budoucnu nezmění svoji strategii, mohl by se jejich růst zastavit.

Nakonec tu jsou Zelení. Od jejich jediného úspěchu ve volbách v roce 2006 marně hledají cestu k větším procentům. Když jim k tomu nepomohl ani charismatický lídr Onřej Liška, nevidím jejich budoucnost příliš růžově.

Celkově volby do Evropského parlamentu zas tak velkou změnu v EU neznamenají. Pominu-li fakt, že EP má omezené pravomoci, tak nejsilnějšími frakcemi v něm stále zůstávají Lidovci a Socialisté, kteří budou dál přikládat pod kotel evropské integrace a zachraňovat euro za každou cenu. Nicméně hlas stran jako UKIP nebo Národní fronta teď bude mnohem výraznější. Ani vrcholní evropští byrokrati nemůžou brát na lehkou váhu strany, které mohou v brzké době ovládnout tak velké a významné země jako Francie a Velká Británie.