Aféra dieselgate ukazuje pravou podstatu regulací

Že automobilky švindlují s udávanou spotřebou a emisemi, se v okruhu lidí, kteří se o toto téma zajímají, ví už dlouho. Proč to prasklo až teď a jaké z toho pro nás plyne poučení?

Pro začátek musím říct, že nechápu, proč se největší automobilka na světě vůbec přiznávala. Problematice emisí oxidu dusíku (NOx) veřejnost vůbec nerozumí a příliš se o ni nezajímá. Stačilo vydat jakékoliv prohlášení zpochybňující obvinění a celá kauza by se nejspíš zametla pod koberec. Bylo by velmi odborného rázu, nikoho až na pár nadšenců by to nebavilo číst a hlavně by tomu skoro nikdo nerozuměl, časem by celá kauza vyšuměla a jelo by se dál. Oproti tomu přiznání, že švindlují, je jasné a pochopitelné. To že se Volkswagen přiznal, je malá sebevražda a opravdu mi nejde na rozum, proč to ti lidi udělali, museli vědět, jaký to vzbudí rozruch.

Každopádně když už je to tedy venku, staly se najednou emise NOx středem zájmu. Na celé kauze se okamžitě přiživují konkurenční automobilky. Na jednu stranu chápu. Proč si nekopnout, když vám sami nastaví pozadí? Na druhou stranu se trošku divím, protože v tomhle podvodu jedou taky a staré moudro říká, že čím víc se do lejna šlape, tím víc smrdí. To lejno jsou triky, jaké provádí všechny automobilky, aby papírově snížily emise škodlivin při testech. Čím víc se v tom lidi a média budou vrtat, tím větší je šance, že se někdo rozhodne podívat na zoubek i jiným automobilkám. Že se testy na emise dělají v nereálných podmínkách, jaké při provozu nikdy nenastanou, že se někde při testech jezdí mírně z kopce, na přehuštěných pneumatikách, s plně nabitými akumulátory a s dalšími desítkami malých či větších triků, se mezi odbornou veřejností ví už dlouho. Podle tohoto článku se emise NOx u dieselů už 23 let  reálně téměř nemění. Přitom vychází z veřejně dostupných informací.

Člověka napadne, jak je něco takového možné, jak můžou automobilky desítky let podvádět? Kde je stát? Proč na to nepřišel už dávno a něco s tím nedělá? Faktem je, že politici o tom samozřejmě ví už od začátku. Ale nic s tím nedělají. Tuhle hru s nimi hrají taky. Vymyslí se regulace, automobilky ji na oko splní a všichni jsou spokojení. Politici si udělají čárku, jak se zase zasloužili o zlepšení životního prostředí, automobilky prodají víc nových vozů. Než Volkswagen tuhle idylku narušil, fungovalo to docela hezky.

Když se nad celou věcí zamyslíme hlouběji, napadne nás i otázka, k čemu jsou pak ty regulace vlastně dobré, když je stejně nikdo neplní. Jaký mají teď smysl nízkoemisní zóny, když se zjišťuje, že auta oficiálně splňující nejpřísnější limity je reálně neplní ani vzdáleně? Při povrchním zhodnocení nás nejspíš napadne, že je to skvělá reklama, jak pro politiky tak pro automobilky, které jsou neustále pod tlakem ekologických organizací. Nicméně je to jen špička ledovce. Skutečný cíl, které tyto regulace sledují a proč je politici tak vehementně prosazují, je jiný. Tím cílem je nutit lidi neustále nakupovat nové a nové výrobky.

Je to jednoduché. Emisní limity se neustále zpřísňují. Nízkoemisní zóny zakazují vjezd autům, která tyto limity neplní. Důsledek bude, že člověk, který do nízkoemisní zóny potřebuje jezdit, bude donucen koupit si novější vůz, který splňuje aktuální limity, přestože mu jeho současné z hlediska regulací zastaralé vozidlo dobře slouží a nejspíš by sloužilo i spoustu dalších let. Stejný cíl má ekologická daň na staré vozy. Nutí lidi koupit něco, co vlastně nepotřebují. Člověka to trochu zaráží. V době, kdy nás nutí skoro všechno recyklovat, zakazují se igelitky, matky jsou nabádány k tomu aby nepoužívaly jednorázové pleny, jsou lidé nuceni k tomu, aby se zbavili funkční věci, která jim mohla ještě řadu let sloužit, a to dokonce tak složitého stroje, jakým je automobil. Není nutné připomínat, že energetická náročnost na vyrobení jednoho auta i samotná ekologická stopa jeho výroby je značná.

Proč to všechno? Přece aby se kola ekonomiky udržela v chodu. V řadě států je automobilový průmysl klíčovým odvětvím. ČR je zářným příkladem. Politici žijí v pomýlené představě, že nutit lidi nakupovat stále nové a nové věci je pro ekonomiku prospěšné. Když si lidé koupí dost nových aut, automobilka zaměstná lidi, ti si pak za peníze od automobilky koupí třeba nové boty, lidi ve fabrikách na boty si pak zas koupí třeba novou televizi a tak pořád dál a dál. Tuhle myšlenku přitom vyvrátil už před více jak sto padesáti lety francouzský ekonom Frédéric Bastiat ve svém díle Co je vidět a co není vidět. Odhalil fakt, že v našem případě lidé, kteří jsou státními programy a regulacemi přinuceni koupit si nový vůz, ekonomice nepomohli o nic víc, než kdyby si za tyto peníze koupili cokoliv jiného. Třeba kvalitnější potraviny, dovolenou pro rodinu nebo nový nábytek. Reálně na tom získávají víc pouze automobilky. Je snadné pochopit, proč jsou automobilky tak protěžované, jsou klíčovými zaměstnavateli, odvádějí spoustu peněz na daních, jejich ekonomická síla jim umožňuje lépe lobbovat u politiků než můžou např. farmáři, cestovky nebo truhláři. 

Asi vás napadne protiargument, že přece kdyby se auta tolik neprodávala, lidi by přišli o práci a to určitě není pro ekonomiku dobré. Proč by ale lidi měli pracovat zrovna v automobilovém průmyslu? Když lidé neutratí peníze za auta, utratí je jinde, pracovní místa vzniknou stejně, jen v jiném odvětví.

Vše výše uvedené, se nevztahuje jen na auta, ale na cokoliv, po čem stát uměle vytváří poptávku. To je podle mě jedna z hlavních příčin, proč politici tak ochotně přistupují na nové a nové ekologické regulace, přestože jinak mnohem raději jdou na ruku velkým ekonomickým hráčům. Mají pocit, že nejenže se tím zavděčí voličům, ale ještě tak pomůžou ekonomice. Zasvěceným je už dávno jasné, že ekonomický přínos takových kroků je nulový. S kauzou dieselgate se navíc ukazuje, že i ekologický přínos může být v reále nula. Jdeme-li v úvaze dál a uvědomíme-li si, kolik aut je díky této politice vyrobeno vlastně navíc, vkrádá se do mysli otázka, jestli ty ekologické regulace nejsou nakonec neekologické.