Za děti štíhlejší

Ministr Chládek se rozhodl, že ve veřejném zájmu bude páchat dobro. Hodlá zakázat prodej limonád, chipsů a sladkostí ve školách. K tomu navíc hodina tělocviku a zdraví národa je zachráněno.

Člověk si někdy říká, jak se podobné nápady asi rodí. Představuji si ministra, jak uprostřed noci přechází po pokoji. Nemůže spát, problém obezity mládeže mu nedopřává klidu. Je přece ministrem školství, a tak mu blaho našich dětí těžce spočívá na bedrech. Nemůže to nechat na rodičích. Rodičům se přece nedá věřit. Někteří z nich jsou dokonce tak drzí, že by svoje děti chtěli učit sami a odmítají jim dopřát tolik potřebné státem řízené vzdělání! Co jim ty sladkosti zakázat? No jo, jenže to by se zas ozvali liberálové a znalci ústavy, že ministr takhle zakakazovat nemůže. Co teda vlastně může? Když nemůže regulovat děti, bude aspoň regulovat školy! Zakáže jim prodej pamlsků a dětem naordinuje hodinu tělocviku navíc. S pocitem dobře vykonané práce se odebírá do postele a ihned usíná.

Problém lidí, kteří by většinu společenských problému chtěli řešit zákazy, je ten, že se absolutně nezamýšlejí nad motivací lidí, kteří se chovají podle nich nežádoucím způsobem a už vůbec se netrápí nezamýšlenými důsledky těchto zákazů. Předpokládám, že cílem této vyhlášky má být snížení konzumace sladkostí mezi dětmi. Bohužel, dětem sladkosti prostě chutnají, takže pokud pan ministr nehodlá zavést u vstupu do škol osobní prohlídky, mine se to naprosto účinkem. Děti si pamlsky buď přinesou z domu, nebo si je koupí někde po cestě. Když pak dítě dostane na čokoládu chuť během dne a z domu si žádnou nepřinese, nepůjde si ji už koupit do kantýny ve školní budově, ale vydá se ven ze školy do nejbližšího obchodu. Cestou samozřejmě bude muset přejít pár silnic. Mezitím ve školním bufetu bude sedět osamělý prodavač, za ním regály plné státem schválené zeleniny, ovoce a minerálek. Pamatuju si velice dobře, jak vedení naší školy vadilo, že si žáci chodí kupovat svačiny do obchodu přes ulici. I přes zákazy a zamykání nejrůznějších dvěří jsme si cestu ven vždycky našli, přestalo to až v okamžiku, kdy přímo v budově školy otevřeli kantýnu.

Stejně tak nechápu, čemu pomůže 45 minut tělocviku týdně navíc. Už za mých mladých let se dalo z tělocviku ulívat, kdo nechtěl cvičit, sehnal si nějaké to potvrzení od doktora a měl pokoj. Kdo měl tu smůlu, že potvrzení nesehnal, různě se flinkal, často simuloval nachlazení, prostě málokdy se v hodině tělocviku opravdu zapotil. Když dítě tráví většinu volna u televize nebo počítače a do školy i ze školy ho rodiče vozí autem, hodina tělocviku navíc ho prostě nevytrhne. Pohybové a stravovací návyky vznikají v rodině, pokud si to nepodchytí rodiče, škola s tím těžko něco udělá. Místo tělocviku by žáci tu hodinu navíc mohli věnovat výuce jazyků, jejichž ovládání je mezi českými dětmi velice podprůměrné.

Školy by neměly mít přehnaně výchovné ambice. Pokud děti nezvládnou vychovat vlastní rodiče, škola s tím málokdy něco svede. Aspoň ne v situaci, kdy je celý tento sektor včetně zaměstnanců tak zoufale podfinancovaný. Kvalitní vzdělání prostě něco stojí a dělat si iluze, že to tak není, je jen zavíráním očí před skutečností. V situaci, kdy se školám hodí každá koruna mi proto přijde nesmyslné připravovat je o peníze plynoucí z prodeje nezdravých potravin. Děti si je stejně koupí, jen to bude jinde.